Z padesátých let máme na Filmové středě jen několik filmů, což je dáno tím, že dobrých a oblíbených československých filmů z této dekády je jen málo. Důvodem je ideologická kulturní politika a přísná cenzura. Probuzení je jednou z mála výjimek, i když z dnešního pohledu je třeba přehlédnout některé fráze a dřevorubecké zobrazení, které pro tehdejší kinematografii asi nebylo nic neobvyklého.

I zde je ideologické zaměření bohužel povrchní: Mladí lidé, kteří rádi tančí rock'n'roll a nechtějí se podřídit staromódním pokynům svých rodičů, jsou vylíčeni jako chuligáni bez jakýchkoli morálních zásad. Pak je tu chudák padlá dívka s těžkou rodinnou minulostí a hodný kluk s rodinnými problémy, který se nechá z lásky vtáhnout do gangu. Tato fasáda pravděpodobně přesvědčila i tehdejší cenzory.

Když se na ni však podíváte blíže, najdete v ní několik trhlin, zejména z dnešního pohledu. Na mladé lidi, kteří si dělají hudbu s vlastní kytarou a tančí na ni, by se dnes pohlíželo spíše příznivě. Jejich kriminální energie působí uměle, jako by mladí lidé s americkou hudbou prostě museli být zloději a lupiči jako takoví. Takové líčení pravděpodobně přesvědčilo publikum jen částečně. Tonkovy konflikty s otcem a nevlastní matkou symbolizují nejen generační konflikt té doby, ale také konflikt mezi mladými lidmi a autoritami v době přísného stalinismu. Mnoho mladých lidí se v něm jistě poznalo.

Film má rámcový příběh, do kterého musel režisér Jiří Krejčík proti své vůli zakomponovat skutečný příběh. I ten však působí jako cizorodé těleso a diváci ho pravděpodobně snadno rozpoznali. Šíří se socialistický optimismus, který se k charakteru filmu vůbec nehodí.

(Jedná se o automatický překlad DeepL Translator.)

Československo, 1959, 97 min

Režie: Jiří Krejčík

Hrají: Jana Brejchová, Jan Šmíd, Petr Kostka, Jiří Kodet, Vladimír Menšík, Jiří Štíbr, Ladislav Pešek, Eva Šenková, Vlasta Chramostová, Marie Brožová a další